Svět Alžběty, Brandy, Artuše, Jakuba, Arkana...
a také čtenářů a Dede
Běta není Alžběta!
Alžběta se narodila poměrně pozdě po svých bratrech, jako takové trochu nečekané překvapení. Klukům tehdy bylo osm a šest, takže pro ně byla malá sestra objektem četných výzkumů. A pokusů. Někdy se to holčičce líbilo, jindy ne. Každopádně to nebylo nijak klidné soužití a rodiče se postupně dopracovávali k trpělivosti hraničící s jistou rezignací.
„Neééé!“
Jekot z dětského pokoje neustával, takže tam matka musela nahlédnout.
Tříletá holčička s tvářičkami zrudlými vztekem a se slzami v očích křičela na své starší bratry:
„Nejsem žádná Běta! Ne a ne!“
Povzdech, uklidňující hlas, ostrý pohled na kluky.
„Ale no tak, jsi naše Bětuška, ne?“
„Ne! Jsem Alžbětka!“
Chlácholení.
„To je snad totéž, ne?“
„Není! Alžbětka jsem, tatínek to žíkal. Alžbětka!
„Ale jdi ty brepto, Bětuška je taky hezký, ne?“
„Není! Alžbětka jsem!“
Povzdech.
„Dobrá, jsi Alžbětka. Tak se už nezlob.“
Od stolu, kde seděli kluci, se ozvalo potměšilé zašeptání: „Bětulinka breptá, breptá…“
„Nééééé! Jsem Alžbětka! A nebleptám!“